SlužbySprávní právoEvidence nežádoucích osob a SIS

Evidence nežádoucích osob a Schengenský informační systém II. generace


Současná „koronavirová pandemie“ měla zejména ve druhé polovině roku 2020 zásadní dopad na životy mnoha lidí v České republice. Zcela zásadní (místy až likvidační) dopad však měla i na životy řady cizinců z třetích zemí (dále jen též jako „cizinci“), kteří vstupem na území České republiky (který by mimo období nouzového stavu byl jinak bezproblémový) často nevědomky porušili opatření Ministerstva zdravotnictví, což ve svém důsledku vedlo k faktickému a často nepřiměřenému zákazu vstupu na celé území Schengenského prostoru.

Zákaz vstupu byl důsledkem často užívaného správního vyhoštění, na které navazovalo zaevidování osobních údajů cizince v Evidenci nežádoucích osob (dále jen též jako „ENO“) a často následně také i v Schengenském informačním systému II. generace (dále jen též jako „SIS“).

Evidence v SIS a ENO má přitom zcela zásadní dopad na život cizince. Evidence v ENO totiž automaticky vede k odepření vstupu na území České republiky (viz ustanovení § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v platném znění (dále jen též jako „zákon o pobytu cizinců“), dále k neudělení dlouhodobého víza (§ 56 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců), neudělení trvalého pobytu (§ 75 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců) a současně má mnohé další negativní dopady dle zákona o pobytu cizinců.

Otázka oprávněnosti a přiměřenosti vedení záznamů v SIS a ENO konkrétně z důvodu porušení opatření Ministerstva zdravotnictví proti šíření koronaviru je předmětem tohoto článku.

Řada cizinců vstoupila na území České republiky ve druhé polovině roku 2020 v souladu s pravidly, která platila do doby vyhlášení nouzového stavu v České republice (velmi často se jednalo např. o občany Ukrajiny, kteří by standardně mohli přicestovat na území pouze na základě biometrického pasu).

Zejména v září, říjnu a listopadu 2020 však platila opatření Ministerstva zdravotnictví, která zakazovala vstup cizinců na území České republiky, a to téměř bez výjimek. Řada cizinců tak vstoupila na území České republiky v rozporu s tímto opatřením.

Situace pro tyto cizince byla často o to horší, že při návštěvě cizinecké policie po vstupu na území České republiky, kam se dostavili dobrovolně za účelem splnění zákonné ohlašovací povinnosti, obdrželi výjezdní příkaz a současně byli informováni o navržení zápisu jejich osobních údajů do ENO a SIS. Situace se ještě více komplikuje díky ustanovení § 154 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se samotné zařazení osobních údajů do ENO cizinci nesděluje. Cizinec si je tedy pouze vědom skutečnosti, že evidence jeho osobních údajů byla Policií ČR navržena, ale bez dalších informací s jistotou neví, zda k zaevidování jeho osoby skutečně došlo či nikoliv.

V takové situaci se nabízí zejména dvě základní možnosti. Oběma těmto možnostem by měla předcházet nejdříve žádost adresovaná Policii ČR o sdělení rozsahu a důvodu zpracování osobních údajů cizince. Na zodpovězení tohoto dotazu má PČR lhůtu 60 dnů. Vzhledem k tomu, že cizinec není o registraci jeho osobních údajů informován automaticky, nemůže si bez podání této žádosti být jistý, zda jsou jeho osobní údaje v ENO a SIS skutečně evidovány.

Při zjištění, že jsou údaje cizince v ENO (a pravděpodobně i SIS) evidovány, je možné požádat o likvidaci osobních údajů nebo vyčkat, dokud je příslušný orgán nesmaže sám na základě svého uvážení (přičemž tuto variantu bohužel nelze s ohledem na praxi doporučit, zejména tedy ne v situaci, kdy cizinec potřebuje na území České republiky nebo Schengenského prostoru vstoupit).

Zejména v případech uvedených výše (tj. při zařazení údajů cizince do ENO a potažmo SIS z důvodu porušení opatření Ministerstva zdravotnictví souvisejícího s koronavirem a tvrzeného ohrožení obecného zdraví) je nutné při žádosti o likvidaci osobních údajů argumentovat právě přiměřeností vedení těchto údajů a oprávněností tvrzeného zákonného základu.

ENO a SIS je nástrojem, na základě kterého bude cizinci odepřen vstup na území České republiky, čímž může dojít k významnému zásahu do osobních, rodinných a obecně životních poměrů cizince. Jakkoli je třeba trvat na tom, že cizinci zásadně nemají právní nárok na vstup na území České republiky, současně je stejně důrazně třeba trvat na tom, že vstup jim nemá být odepřen z důvodů, jež se neopírají o konkrétní oprávněnou skutečnost. Právní stát musí mít pro svá správní rozhodnutí zásadně zákonný podklad a racionální a o patřičná fakta opřené důvody. Je proto nezbytné, aby údaje z evidence, jež jsou závazným podkladem pro příslušné orgány, byly co možná nejvíce v souladu se skutečností.

Dle mého osobního názoru není v případě zaevidování cizince do ENO a SIS z důvodu porušení opatření Ministerstva zdravotnictví spojených s koronavirem splněn požadavek přiměřenosti požadovaný zákonem o pobytu cizinců, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jednotlivá opatření vlády i jednotlivých ministerstev byla často zveřejňována se značným zpožděním, v rámci některých opatření docházelo i k vícero rozporům a informace o jejich přijetí a existenci se nejednou objevovala se zpožděním.

Po cizincích tedy nebylo možné spravedlivě požadovat studium veškerých opatření, která byla (nad rámec výše uvedených nedostatků) častokrát měněna, nebyla v žádném případě jednotná v rámci Evropské unie a o jejich přehlednosti a dohledatelnosti je možné při nejmenším polemizovat.

V praxi tedy docházelo ke správnímu vyhoštění cizince i v případě, kdy do České republiky přicestoval s jedním nebo i vícero negativními testy na přítomnost onemocnění COVID-19.

Automatické zaevidování cizince do ENO pouze pro porušení opatření Ministerstva zdravotnictví tedy s ohledem na vše výše uvedené dle mého názoru nemůže splnit zákonný požadavek přiměřenosti a je potřeba k němu přistupovat se značnou dávkou zdrženlivosti (zejména s ohledem na významný dopad do osobního a rodinného života).

Totéž platí o to více v případě zaevidovaní do SIS, kdy zařazení osobních údajů cizince do této evidence by, s ohledem na závažné dopady do života cizince, mělo být výsledkem určité vyšší a kvalifikovanější úvahy policie, která by měla v tomto směru být řádně odstupňována a ve které pouhá možnost ohrožení uvedených zájmů (v tomto případě veřejného zdraví) nepostačuje a k závěru dostačujícímu pro registraci cizince v SIS je nutné přidat ještě „důvodné nebezpečí“, že zde možnost ohrožení předmětného zájmu skutečně existuje a současně, že nejde o možnost toliko hypotetickou, ale důvodně předpokládanou.

Výše uvedená kritéria však nebyla ze strany Policie ČR ve všech případech respektována, když PČR v závěru odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění téměř automaticky navrhovala zaevidování osoby do ENO a současně SIS (bez řádného a dostatečného odůvodnění zohledňující výše zmíněný požadavek přiměřenosti, jak je požadováno právními předpisy a judikaturou).

Vzhledem k tomu, že vedení osobních údajů cizince v SIS zamezuje vstupu osoby do celého Schengenského prostoru, je možné při extenzivním výkladu právních předpisů ve výše popsané situaci a jí podobným uvažovat i o zásahu do základních lidských práv konkrétního cizince garantovaným Listinou základních lidských práv a dalšími ústavními předpisy (pochopitelně vždy v návaznosti na konkrétní okolnosti případu).

Řešením situace je tedy výše uvedená odůvodněná žádost o likvidaci osobních údajů adresovaná Policii České republiky. V případě zamítavého rozhodnutí (resp. přesněji řečeno sdělení) je nutné využít institutu žaloby proti správnímu rozhodnutí k příslušnému soudu.

Zajímá vás jiná oblast správního práva? Kontaktujte mě.
Hledáte jiné právní služby?